Lehké zamyšlení

Už opravdu dlouho jsem si nekoupila nic na sebe (nepočítám ty lehoučké letní šaty za dvacku). Na jednu stranu je to opravdu osvobozující pocit. Chodím v tom, co už mám a spíš než nakupovat se opravdu dobře snažím využít věci, které mi visí ve skříni anebo, pokud mi z nějakého důvodu nejsou sympatické, vyřazuji je.

Přijde mi pak jednodušší vybrat si něco na sebe, protože už se nemusím rozhodovat mezi tolika věcmi. Ale samozřejmě jsou tu rána, kdy stojím před skříní a nevím, co na sebe. Jsem už jednoduše unavená tím oblečením, které nosím pořád dokola, a chybí mi pocit mít na sobě něco nového. Řekla bych ale, že tohle se stává každému.

Vzpomínáte si třeba na můj jarní wishlist? Chtěla jsem si koupit novou koženou tašku a k tomu pár dalších věcí, ale okolnosti mého života mě nakonec donutily šetřit úplně na jiné věci (třeba na nový telefon, který mám místo té tašky). Stihla jsem si koupit aspoň sandály a světle růžový vlněný svetr ze sekáče. A k tomu ještě jeden sekáčový černý z merina, který jsem přes zimu nedala z ruky, oba dohromady ani ne za stovku.

Myslím, že stojí za to přestat ve velkém nakupovat levné a poloprůsvitné oblečení v řetězcích (i já tam samozřejmě občas zabrousím, ale většinou odcházím domů s prázdnou, protože se mi tam nic nelíbí) a naopak se zaměřit na místní tvorbu nebo si oblečení (třeba šaty) nechat ušít. Já se teď velmi těším na jedny meruňkové šaty s kolovou sukní.

Koupit si sem tam něco nového nepovažuji za trestný čin, jen se vždy snažím koupit věc, u které jsem si naprosto jistá, že bude mít v mém šatníku místo. Což mi připomíná, že bych se zase jednou měla vydat na nákupy do sekáče.

P.S. Když už píšu o šatech, snažím se podobný přístup vztáhnout i na ostatní věci. Méně utrácet a kupovat opravdu jen to, co potřebuji. V mém případě dám nejvíce za jídlo, protože na to si potrpím. Zároveň se snaží kupovat méně věcí v plastových obalech a plánuju si pořídit látkové pytlíčky na ovoce a zeleninu.